MUDr. Jitka Chalánková

TOP09

Kontakt

MUDr. Jitka Chalánková
Mobil: +420 736 488 888.
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
 

Krajská kancelář TOP 09
Kateřinská 11
779 00 Olomouc

Poslankyně Jitka Chalánková: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dámy a pánové, dovolte, abych vám jako zpravodajka představila zákon o sociálním bydlení, který bohužel až nyní, před koncem volebního období, dostáváme stůl. Jde přitom o zákon zásadního významu, zákon, který si současná vláda vytkla jako jeden ze svých nejzákladnějších cílů. Proto také bude má předkládací zpráva poměrně obsažná.

Předkladatelé si od zákona slibují nejen vyřešení bytové nouze lidí, kteří se ocitli na ulici nebo v nevyhovujícím bydlení, ale současně i pomoc lidem, kteří bydlí, ale do bytové nouze se s ohledem na své nízké příjmy mohou kdykoliv dostat.

Proces přípravy zákona byl od počátku doprovázen kompetenčními i věcnými spory mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí, Ministerstvem pro místní rozvoj a ministrem pro lidská práva. Pod výslednou podobou zákona jsou nakonec podepsány všechny tři resorty. Dovolte, abych i já připomněla, že přípravy zákona byly nastartovány schválením koncepce sociálního bydlení České republiky na období let 2015 až 2025. Proces přijetí konce nebyl vůbec jednoduchý. Termíny jejího předložení se opakovaně posouvaly a teprve 12. října 2015 se vláda shodla na jejím finálním znění.

Tento koncepční materiál vymezil priority v oblasti sociálního bydlení, alokoval finanční částky na rozvoj sociálního bydlení a měl být základem pro budoucí zákon o sociálním bydlení. Koncepce byla ovšem přijata přes nesouhlas Ministerstva pro místní rozvoj, které se dokonce vzdalo svého spolugestorství. Pozitivně nebyla koncepce přijata ani zástupci obcí, přestože právě obce musí logicky v systému sociálního bydlení sehrávat klíčovou roli. Koncepce počítala s povinným zapojením obcí do systému sociálního bydlení, i když její autoři nakonec upustili od sporného návrhu stanovit napevno procentní podíl bytů, které obce budou povinně vyčleňovat z bytového fondu na sociální byty. Vedle obavy o neoprávněný zásah do samosprávného rozhodování obcí byly již tehdy dalším kritickým bodem chybějící finance.

Pokud jde o samotný systém, koncepce tehdy počítala se zřizováním tří typů sociální bydlení - tzv. krizového, sociálního a dostupného. Tento systém měl být pro své klienty prostupný a motivující. Součástí koncepce byly také konkrétní úkoly pro jednotlivé resorty v oblasti sociálního bydlení. Zákon o sociálním bydlení měl být podle koncepce vládě předložen do 30. června 2016, a to spolu s návrhem zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s jeho přijetím.

Dámy a pánové, sociální bydlení je velice široké téma, v jehož rámci se řeší, nebo by se alespoň řešit mělo, nejen ubytování pro klienty sociálního systému, ale také sociální dávky na bydlení a podmínky jejich poskytování, standardy bytů, pravidla sousedského soužití, nakládání s dluhy nájemníků, specifické problémy ve vyloučených lokalitách a řada dalších problémů. Proto bych ráda připomenula, že koncepce sociálního bydlení nebyla jediným dokumentem, který předcházel samotnému zákonu a který se oblastí sociálního bydlení zabýval. Existují i další dokumenty, které chystaly jednotlivé rezorty v souladu s úkoly zadanými vládou. Tyto dokumenty řešily dílčí problémy, nebo minimálně se snažily nějaká řešení navrhovat.

Především zmíním materiál Ministerstva práce a sociálních věcí s oficiálním názvem Identifikace problémů v oblasti bydlení, které vyplynuly při poskytování dávek na bydlení. Jak už vyplývá z názvu materiálu, zabýval se především analýzou poskytování dávek a navrhoval možná řešení vedoucí k jejich efektivnějšímu využívání. Vládou prošel loni také materiál ministra pro lidská práva, tehdy ještě ministra Dienstbiera, s názvem Informace pro vládu o problémech souvisejících s bydlením sociálně vyloučených obyvatel a návrh jejich řešení. Oba materiály s částečně překrývají. Obsahují řadu konkrétních podnětů a vyplývají z nich úkoly pro jednotlivé rezorty. Zdá se mi však, že většina z nich zůstala jen na papíře a předložený zákon s nimi má společného pramálo. Proto o nich také mluvím v minulém čase. Bude proto na vašem posouzení, nakolik prospěšné bylo pro finální podobu zákona o sociálním bydlení množství papíru, které vládní úředníci během tohoto volebního období k danému tématu popsali.

Nyní již k samotnému zákonu. Nebudu zde otrocky opakovat jeho popis, to, co již řekla paní ministryně, a to, co si můžete sami přečíst ve sněmovním tisku, ale zaměřím se na jeho přípravu. Ani ta nešla hladce, jak určitě víte. Termíny předložení zákona se stejně jako u koncepce opakovaně posouvaly a zákon doznal v procesu připomínkování velkých změn. Jako hlavní jádro sporu se ukázalo financování navrhovaného systému. Do vnitřního připomínkového řízení byl proto zákon zaslán teprve v červenci loňského roku a až v září putoval do vnějšího připomínkového řízení.

Vnější připomínkové řízení bylo ukončeno 19. října. Na Ministerstvu práce a sociálních věcí ale asi neslavili. Po letech příprav se k zákonu sešlo více než 600 zásadních připomínek. Myslím, že není ani třeba dodávat, že už to samo o sobě dokazuje, že zákon byl předložen bez dosažení shody se subjekty, které mají k sociálnímu bydlení co říct. Hlavní nesouhlas vyslovilo Ministerstvo financí. Přepracování navrhl rezort spravedlnosti. Kritické připomínky mělo také Ministerstvo pro místní rozvoj, dále vnitro a dílčí dopracování požadovala velká většina dalších připomínkových míst. Některé požadavky byly sice protichůdné, drtivé množství připomínek se ale stále opakovalo. Terčem kritiky byla především velmi nízká legislativní kvalita navržené předlohy, chybějící prováděcí předpisy, neúplné vyčíslení nákladů ve zprávě k regulaci dopadů, tzv. EIA, nejasné financování a obavy ze zásahů do práv samosprávy, pokud bude zachována povinnost obcí se do systému zapojit, přestože návrh tehdy již obsahoval určité úlevy pro malé obce. Verze ve vnějším připomínkovém řízení obsahovala dokonce pro obce finanční sankce.

Během připomínkového řízení byly současně vysloveny obavy z nízkého počtu sociálních pracovníků, kteří mají v novém systému začít fungovat a zajišťovat sociální práci s problémovými nájemníky. Velké množství připomínek směřovalo k otázkám, jak vůbec by mělo sociální bydlení podle navržené normy fungovat v praxi. Tyto otázky považuji za odůvodněné o to víc, že Ministerstvo práce a sociálních věcí se s mnohými z nich nevypořádalo doposud.

Následoval několikaměsíční proces vypořádání připomínek a přepisování zákona. Já se nyní nechci pouštět do rekapitulace jednotlivých avizovaných návrhů, protože jsme se o nich dozvídali téměř výhradně z médií po koaličních jednáních. Tedy jen v rychlosti.

Postupně se upustilo od povinného zapojení obcí. Změněna byla úloha úřadů práce, které měly původně fungovat jako jakési realitní sociální kanceláře. Vymyslel se nový úřad na přidělování státních bytů, aby se od něj následně také upustilo, a kompetence se svěřily Státnímu fondu rozvoje bydlení. Nová sloučená dávka nahrazující současný doplatek a příspěvek na bydlení byla nakonec ponechána nejen na zaplacení sociálního nájmu v sociálních bytech, ale bude moci nadále putovat i do standardních bytů. Měnily se lhůty, definice cílové skupiny a další podstatné náležitosti zákona. Ale nechci zabíhat do detailů. To ví jen sama paní ministryně Marksová a její kolegové ve vládě, jak diskuse probíhala, z jakých důvodů se některé zásadní parametry zákona měnily a jak velké kompromisy a z čí strany byly akceptovány. 

A hlavně, není úkolem nás poslanců řešit za ministry a vládní strany jejich vzájemné spory a nesoulad. Jako zpravodajka však musím upozornit na naprosto zásadní věc. Verze zákona, kterou jsme do Poslanecké sněmovny dostali, je zásadně jiná než ta, která prošla zmíněným vnějším připomínkovým řízením ukončeným v říjnu. K její podobě se již připomínková místa nemohla nijak vyjádřit. Vláda nám tedy posílá úplně nový zákon, aniž by prošel kolečkem standardních připomínek. A nejen to. Vláda současně obešla i Legislativní radu vlády, kde se začátkem února zákonem zabývala pouze komise pro hodnocení dopadu regulace a její stanovisko k RIA, která předložený zákon doprovází, je jednoznačné. Ministerstvo nemá náklady na sociální bydlení vůbec vyčísleny. Není také jasné, kde se vezme dostatečný počet bytů, které by mohly sloužit jako byty sociální. Komise doporučila vrátit dokument k přepracování.

Ráda bych tu některé pasáže ze stanoviska komise ocitovala: "Návrh zákona prošel od zahájení připomínkového řízení významnými změnami v základních parametrech. Od podoby, kdy povinnost zajistit sociální bydlení byla stanovena obcím, přes fázi, kdy by účast obcí byla dobrovolná a povinnost by převzal úřad spadající do gesce MPSV, do podoby, kdy tento úřad je nahrazen Státním fondem rozvoje bydlení. Zpráva RIA tyto zásadní změny ve směřování předkladatele žádným způsobem nevysvětluje. Neuvádí je ani jako varianty řešení, nepracuje s nimi a reagovala na ně jen změnami v textu podle toho, jak se měnily návrhy zákona."

Zpráva se také pozastavuje nad jistou naivitou autorů zákona, kteří bez jakýchkoli analýz tvrdí, že dopady do veřejných rozpočtů budou ve výsledku neutrální. Nic takového přitom nelze z uvedených podkladů tvrdit. Cituji: "Jedním z klíčových nedostatků zprávy RIA je předpoklad, že náklady na zajištění sociálního bydlení a sociální práce s ním spojené budou vyváženy vstupem části podpořených osob na trh práce, a tím snížením objemu vyplácených dávek a zvýšením daňových příjmů. Zpráva však nejen že neuvádí podmínky, za nichž takový předpoklad může platit, ale ani se nesnaží uvést příklady a míru úspěšnosti, kdy kombinace sociální bydlení a sociální práce samy o sobě by vedly k tomu, že si lidé našli a udrželi práci po určitou dobu delší než několik měsíců, udrželi si získané bydlení a zapojili se zpět do společnosti. Popis problému je obecný, zkratkovitý, nesouvislý, obtížně srozumitelný a neposkytuje ani dostatečné informace dílčí, ani celkový obraz o tom, jaký problém se zákon snaží vyřešit, jaké jsou jeho příčiny a rozsah, a tudíž není možné v dalších částech RIA posuzovat, v jaké míře, v jaké dílčí části problému a jeho příčiny chce návrh zákona odstraňovat či zlepšovat, a RIA tak nejen nečiní, ale činit ani nemůže." Konec citace.

Jedním z nejspornějších bodů zákona je cílová skupina, která má na sociální byty dosáhnout. Také k tomuto tématu se zpráva komise vyjadřuje. Odhady počtu potenciálních žadatelů jsou podle ní patrně značně hrubé a zpráva RIA namísto vysvětlení často uvádí jen kvalifikovaný odhad např. obcí, avšak nadále s ním počítá. Zpráva si také všímá možných dopadů na trh s byty. Jejich popis však v RIA zcela chybí. Opět citace: "Mnohé náklady nejsou zmíněny a uvažovány, přestože mohou být potenciálně či lokálně značné. Například pokřivení trhu z důvodu regulace nájemného v sociálních bytech, změna cen bytů v lokalitách, kde se budou stavět sociální byty, ať už z důvodu skutečného zhoršení podmínek pro bydlení pro ostatní nájemníky, anebo jen z důvodu třeba neopodstatněných obav."

Kolegyně a kolegové, možná si říkáte, že jedno stanovisko by nemělo mařit naši vůli sociální bydlení řešit, že i při některých neznámých je třeba systém sociálního bydlení rozvíjet. Já bych si to určitě přála, protože navzdory možná odlišným představám asi všichni cítíme, že pro určitou skupinu lidí mohou sociální byty představovat účinnou a zaslouženou pomoc a návrat do normálního života. Jenže bychom si měli uvědomit, že se tu nebavíme o několikamilionové investici, kterou vyřídíme v rámci jednoho rozpočtu. Bavíme se o nákladech v řádu miliard, bez nichž sociální byty podle současné velmi ambiciózní představy nikdy fungovat nezačnou. A velmi mě proto tyto informace děsí. Plyne z nich, že vláda předložila zákon, který plave na vodě.

Ale abych byla zejména k paní ministryni Marksové spravedlivá, pravda je, že zprávu RIA ministerstvo ještě v mezidobí, mezi zasedáním vlády a doručením do Sněmovny, upravilo. Nejsem si ale jistá, zda k lepšímu. Spíš jde o slohové cvičení. Tak třeba výtky k popsání cílové skupiny a nerespektování různých potřeb lidí v sociálním systému úředníci vyřešili tím, že přidali více slov o mladých lidech opouštějících ústavy či pěstounskou péči a o lidech z LGBT komunity. Určitě to vítám, v prvním případě je to jisté. Na absenci pomoci mladým lidem, kteří vycházejí z domovů nebo z pěstounské péče do života, upozorňuji dlouhodobě. Jejich jediným útočištěm jsou často právě dětské domovy, které jim poskytují bydlení i po dovršení dospělosti - mnoho takových případů známe -, aby v klidu mohli dochodit školu a připravit se na své povolání. Mám jen jisté pochybnosti, zda zrovna tento zvolený model je pro takové mladé lidi správné řešení, protože na byt stejně budou muset čekat. Trochu méně rozumím pasáži o LGBT komunitě. Nechápu, proč by právě v této komunitě měl být vyšší výskyt osob potřebujících sociální bydlení.

Pokud jde o seniory, i tady RIA v mezidobí drobně nabobtnala. RIA konstatuje, že problém seniorů v oblasti bytové nouze je latentní, ale nenásledují žádné další informace, takže nevíme, zda senioři potřebují především dobře vyměřenou sociální dávku, aby mohli zůstat ve svém stávajícím domově a byli schopni zaplatit nájem, anebo je sestěhovávat do nových sociálních bytů. Místo důkladných analýz se RIA nově odvolává např. na brněnský projekt Rapid Rehousing, který však, pokud vím, běží teprve krátce. A v otázce chování problémových nájemníků RIA zase čerpá data z jakéhosi projektu v oblasti Žluticka. Opravdu si nejsem jistá, zda toto jsou relevantní podklady, na jejichž základě má stát vydávat desítky miliard na sociální byty.

Ekonomická stránka je však jedna z mnoha. Já osobně vidím závažné problémy v rovině věcné. Dovolte mi některé alespoň nastínit.

Zákon cílí na velmi různorodé skupiny lidí, od bezdomovců po zmíněné seniory. Jenže ve svém důsledku může některým lidem v obtížích ublížit. Zákon totiž mimo jiné nastavuje nová pravidla pro výpočet nového příspěvku na bydlení, který nahradí stávající dávky. A sám předkladatel přiznává, že až 14 % lidí tento příspěvek v novém systému ztratí. Nebudou to náhodou právě maminky samoživitelky nebo senioři, o nichž tak ráda mluví paní ministryně? Lidé, kteří bydlí, mají ale jen hluboko do kapsy a příspěvek na bydlení jim pomáhá zaplatit standardní nájem? Bližší analýzu bychom v důvodové zprávě hledali marně.

I v podkladech k zákonu se píše, že bez řešení sociálního bydlení porostou v dalších letech náklady na sociální dávky v oblasti bydlení. Pokud si ale správně pamatuji, paní ministryně si nedávno pochvalovala, že se výplaty těchto dávek za současného vedení rezortu daří snižovat. Jak to tedy doopravdy je? Neustálými změnami jsme navíc došli do stavu, kdy lhůty na přidělení bytu se v zákoně prodloužily na dva, resp. na tři roky, podle toho, jestli ten byt zajišťuje obec, nebo ten státní fond. Je tohle opravdu efektivní pomoc lidem v bytové nouzi? Neměla by se mnohem větší pozornost věnovat azylovým domům a financování sociálních služeb spojených s pomocí lidem v nouzi?

Jak bude fungovat krizové bydlení, do něhož se mohou klienti sociálních bytů teoreticky propadnout? Zůstanou otevřené ubytovny a stanoví stát konečně hygienické normy na jejich provoz? Zástupci ministerstva jistě namítnou, že tento problém řeší například zákon o sociálních službách. Já jsem ale přesvědčena, že systém pomoci v nouzi by měl být propojený a jednotlivé typy pomoci by měly logicky navazovat.

Stanovením dvou různých lhůt zákon současně zakládá nerovnost mezi klienty sociálního systému. Ten, kdo bude mít štěstí a bude žít v obci do systému zapojené, má získat byt do zmíněných dvou let. Ten, kdo v takové obci žít nebude a bude muset žádat byt od Státního fondu rozvoje bydlení, má smůlu. Bude čekat o rok déle. Důvod, proč byly tyto lhůty stanoveny tímto způsobem, neznám. Troufám si ale tvrdit, že dva různé právní režimy mohou být problémem i z hlediska souladu s Listinou základních práv a svobod, respektive rovností občanů před zákonem. Zákon rozdělí lidi na dvě různé skupiny, přičemž jediným kritériem bude místo jejich pobytu. Chce-li státní správa zaštiťovat sociální bydlení, nemůže vytvářet dvě kategorie občanů. Obavy ze zásahu do kompetencí obcí sice na první pohled odpadly, tlaky na povinné zapojení obcí ale přetrvávají.

Velkým tématem je určitě i motivace obcí zapojit se do systému dobrovolně. Měla jsem možnost s některými starosty mluvit a příliš motivovaní nebyli. Podmínky financování sociálního bydlení totiž zůstávají nadále nejisté, protože z velké části nejsou zakotveny přímo v zákoně, ale závisejí na vládních nařízeních.

Přiznám se, že velké pochybnosti mám také o fungování Státního fondu rozvoje bydlení. Tyto obavy nerozptýlili ani zástupci Ministerstva práce a sociálních věcí na jednání podvýboru pro bytovou politiku, kde jsme měli před několika týdny možnost tuto otázku diskutovat. Pro ty z vás, kteří zákon ještě nečetli, Státní fond bytového rozvoje má skutečně fungovat jako státní realitní agentura a developer zároveň. Opravdu bude mít kapacity a schopnosti na to, aby zřizoval a stavěl sociální byty od Aše až po Bruntál? Ráda si od zástupců ministerstva nechám vysvětlit, jak konkrétně a kde bude Státní fond rozvoje bydlení byty do sociálního pobytového fondu získávat. Pokud jsem totiž správně četla návrh zákona, nikde se nepíše, že musí Státní fond pro rozvoj bydlení hledat prázdné a vhodné byty pro sociální bydlení v lokalitě stávajícího bydliště osoby v bytové nouzi.

Ze zákona také zmizely podmínky pro umístění sociálních bytů, které měly zamezit vytváření nových ghett. Velmi proto chápu námitky z neziskového sektoru a z platformy pro sociální bydlení, která se na přípravě zákona aktivně podílela. Bez jakýchkoliv pravidel riskujeme, že současná ghetta zůstanou a nová se k nim přidají.

A pak je tu ještě jeden velmi sporný bod. Marně jsem hledala v zákoně cokoliv, co by se dalo vykládat jako motivace vrátit se ze sociálního bytu zpátky do normálního nájemního bydlení. Zákon totiž ve finální podobě ztratil to, co nalezneme ještě v původní koncepci z roku 2015. Buduje systém, který není prostupný, ale naopak zadrží klienty sociálního systému v sociálních bytech natrvalo. Ministerstvo práce a sociálních věcí se k tomu dokonce v RIA bezelstně přiznává. Ministerstvo práce a sociálních věcí chce navíc poskytovat sociální byty i narkomanům a lidem s různými typy závislosti. U nich ani sociální pracovník nebude stačit a náklady na pokusy začlenit tyto lidi do společnosti budou ohromné. Tím nechci říci, že se o to nemáme pokoušet, jen je třeba vidět za těmito pokusy konkrétní problémy, které nastanou jak z hlediska financí, tak třeba sousedského života.

Pro vyváženost své zprávy chci zmínit i z mého pohledu pozitivní změny, kterými návrh zákona postupně prošel. Především je to návrat k trvalému pobytu jako k podmínce udělení sociálního bytu. Některá města se oprávněně obávala toho, že se na jejich území budou sestěhovávat sociálně slabí lidé z celé republiky. Ne že by se to tak již nyní nedělo, nově by se to však dělo, a bylo by to dokonce pod záštitou státu.

Za druhé se rozhodlo, že příspěvek na bydlení bude poskytován i do normálních, nejen sociálních bytů. Považuji to za samozřejmé, protože mnoho lidí, troufám si říci většina, se nebude chtít stěhovat do nových domů spolu s problémovějšími nájemníky například z vyloučených lokalit. Chtějí zůstat doma, tam, kde jsou zvyklí, a pouze potřebují pomoc s placením nájmu. To se mimochodem týká také mnoha seniorů, jimiž se ministerstvo zaklíná nejčastěji. Pro některé z nich možná zákon přináší nové komplikace.

Ministerstvo práce a sociálních věcí také zestručnilo výčet cílových skupin a některým z nich zpřísnilo přístup. Konkrétně třeba k lidem po výkonu trestu, kteří, pokud se nepletu, patřili původně mezi zvlášť zranitelné osoby. Nepočítalo se proto u nich s povinným přezkumem jejich situace po dvou letech.

Bohužel pozitivní posuny jsou z mého pohledu v menšině. V zákoně převládají změny, které z jeho původních verzí udělaly torzo. A výsledné torzo dává více otázek než odpovědí. Zákon se rozkročil opravdu široko. Chce jedním modelem pomoci zachraňovat bezdomovce, lidi z ubytoven a zároveň pomáhat nízkopříjmovým rodinám a seniorům. Neřeší ale vůbec příčinu toho, proč se lidé ocitají v bytové nouzi, a neusiluje o to, aby výsledkem snažení státu byl návrat těchto lidí do normálního života. Svým způsobem tak zakládá na nové nespravedlnosti.

Nejasné zůstává i praktické fungování sociálního bydlení. Ministerstvo práce a sociálních věcí sice podle dostupných informací podpořilo pilotní projekty ve čtrnácti českých městech a chce připravovat prováděcí vyhlášky a metodiky na základě jejich vyhodnocování, jenže toto úsilí přichází poněkud pozdě. Podmínky v každém městě jsou navíc naprosto rozdílné jak z hlediska lidí, kteří v nich žijí, tak bytového fondu, kterým disponují.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, postup vlády považuji za naprosto nemístný, protože nás záměrně konfrontuje se zákonem, na němž samotná koalice nenašla shodu. Vláda obešla standardní mechanismy určené k přípravě nové legislativy, připomínkové řízení i Legislativní radu a poslala do Poslanecké sněmovny paskvil. Poslanci ale nemohou za to, že Ministerstvo práce a sociálních věcí zaťatě hájilo své představy a až na poslední chvíli přistoupilo k rychlé akci, během níž zákon dokonce vykuchalo. Postup při přípravě zákona o sociálním bydlení ukazuje, jak legislativní proces vypadat nemá. Jsem z toho upřímně zklamaná.

Nemyslím si, že potřebujeme až tak ambiciózní normu, ale myslím si, že právní rámec pro rozvoj sociálních bytů skutečně nutný je. Už proto, že drtivá většina měst sociální byty stejně provozuje, často ve spolupráci s neziskovými organizacemi. Stejně tak potřebujeme lepší pravidla pro fungování sociální práce v terénu, protože ta vůbec není jednoduchá a organizace, které se jí věnují, potřebují stabilní podporu a dobré podmínky pro svou činnost. Určitě bychom měli vést detailnější debatu o lepším čerpání dotací na rekonstrukce a výstavbu sociálních bytů. Takové dotační programy již existují, města si ale někdy stěžují, že jsou při dobré vůli a snaze blokována přísnými podmínkami čerpání.

A především bychom si měli ujasnit, komu přesně má zákon o sociálním bydlení pomáhat. Navzdory mediálním proklamacím paní ministryně Marksové si troufám tvrdit, že předložený zákon je především zákonem pro bezdomovce, určitě ne ale zákonem pro seniory a chudé rodiny.

Samozřejmě jsem zaslechla názor, že je třeba zákon co nejrychleji přijmout, hlavně aby bylo něco, měnit se to dá novelami v budoucnu. Já tento přístup nesdílím. Myslím si, že tato Sněmovna by neměla krátce před volbami pustit do světa polotovar s nejasnou budoucností. Zatížila by tím další vlády závazkem ve výši desítek miliard korun, aniž bychom mohli s určitostí říci, že to bude fungovat.

Především s ohledem na nedostatečné ekonomické podklady a nastíněné sporné body proto navrhnu v obecné rozpravě, do které se tímto hlásím, vrátit zákon předkladatelům k přepracování.

Děkuji za pozornost.